|
Specializace, uváděné v příloze zákona, jsou podle C. Höschla (na snímku vlevo) zřejmě výsledkem boje
o partikulární trafiky v doškolování a v Evropě nemají obdobu. Podle M. Anděla vedou úzké specializace i k omezení pohybu lékařů, pokud jde třeba o přestěhování do jiné lokality, kde je potřebný spíše univerzálněji zaměřený lékař.
Rada České lékařské akademie (ČLA) - nedávno ustavené prestižní lékařské instituce - se pozastavuje nad skutečností, že při formulaci zákona o podmínkách získávání a uznávání odborné způsobilosti a specializované způsobilosti k výkonu zdravotnického povolání lékaře, zubního lékaře a farmaceuta nejsou brány v potaz zásadní připomínky odborných společností. Nedostatky zákona se podle jejího stanoviska mohou velmi citelně odrazit nejen v oblasti vzdělávání lékařů, ale i v péči o pacienty a ve financování zdravotnictví.
„Na zákon se čekalo velmi dlouho, způsob popromočního vzdělávání lékařů představoval jednu z nejarchaističtějších struktur, které jsme zdědili ještě z dob minulých, a od roku 1989 nebyl dotčen žádnou transformací. Až do našeho vstupu do EU se tak zdálo, že zůstane navždy zakonzervován,“ říká předseda rady ČLA prof. Cyril Höschl, jeden z hlavních iniciátorů kritického stanoviska. „Ovšem ve chvíli, kdy se kýžený dokument objevil, vynořily se neuvěřitelné problémy,“ dodává. Současně zdůrazňuje, že zákon je ve své hlavní myšlence dobrý a znamená velký pokrok právě v decentralizaci lékařského vzdělávání, v možnosti akreditovat v určitém oboru pracoviště skutečně špičková. Jeho slabinou je ovšem příloha, která taxativně vyjmenovává základní obory.
Rozpaky nad kvantitou i kvalitou
Bez respektování připomínek, které zaslaly prakticky všechny odborné společnosti ČLS JEP, bylo rozhodnuto o ustavení 83 samostatných lékařských oborů, z nichž mnohé byly dříve subspecializacemi. Takovým příkladem je dětská nefrologie, dětská alergologie nebo třeba gerontopsychiatrie. Stane-li se někdo po promoci podle nového zákona například specialistou v dětské psychiatrii, pak ve chvíli, kdy jeho pacient dosáhne 18 let, musí ukončit jeho léčbu - dovedeno ad absurdum se ho druhý den po jeho „vstupu do dospělosti“ už nesmí dotknout. Přesněji řečeno nemohl by jeho léčbu vykazovat, a nebyl by tedy placen pojišťovnou.
Dříve k takovým případům docházet nemohlo, protože každý specialista měl základní atestaci a specializoval se teprve v rámci oboru. Z titulu základní specializace tak mohl jednak cíleně pokračovat určitým směrem, tj. vzdělávat se v užším zaměření, jednak se mohl věnovat pacientům i v jiných situacích.
Druhý problém vidí ČLA v tom, že našim úzce specializovaným lékařům by za uvedených podmínek chyběla horizontální mobilita - nemohli by se pohybovat po Evropě, protože by tam jejich obor nikdo neznal (obor se v EU stává platným, je-li realizován alespoň ve dvou členských zemích). „Specializace, uváděné v příloze tohoto zákona, jsou zřejmě výsledkem boje o nějaké partikulární trafiky v doškolování a v Evropě nemají obdobu,“ komentuje daný stav C. Höschl.
Podle prof. Michala Anděla, přednosty II. interní kliniky 3. LF UK a Fakultní nemocnice Královské Vinohrady v Praze, ale vedou úzké specializace i k omezení pohybu v tuzemsku, pokud jde třeba o přestěhování do jiné lokality, kde je potřebný spíše univerzálněji zaměřený lékař.
„Pokud se například v nemocnici objeví člověk s nespecifickými bolestmi na hrudi, vyvstává problém, který je třeba řešit pomocí široce postavené diferenciální diagnostiky,“ říká M. Anděl, a naráží tak na nedostatečný počet vzdělaných univerzalistů. Jinak řečeno, nesrovnatelně více by patrně medicíně prospělo nastolit určitá pravidla pro ty obory, které mají „společný kmen“.
Platný zákon, který nikdo nerespektuje
Další nelogičnost zákona plyne z toho, že sice právně určuje způsob vzdělávání - podrobně rozvádí proces akreditace pracovišť způsobilých k výchově mladých lékařů a k jejich specializační přípravě, ale nikde už není uvedeno, kdo a jak bude všechno financovat. Tuto zásadní otázku zatím nezodpověděl nikdo, ani ministerstvo zdravotnictví.
„Až dosud šla část rozpočtu ministerstva na jím přímo řízenou organizaci - IPVZ. Ten ,nasedal‘ na různá zdravotnická zařízení jako jakási virtuální koordinační a vzdělávací instituce pro specializační přípravu s tím, že praxe se odehrávala v určitých nemocnicích. Nyní lze akreditovat ke specializační přípravě jakékoli pracoviště splňující požadavky, ale nikde přitom nejsou za tímto účelem alokovány žádné prostředky. Tato pracoviště tedy nejsou motivována k tomu, aby vůbec získávala mladé, jinde ve světě žádoucí - protože levné a výhodné - pracovní síly,“ vysvětluje obtíže s ustavením nových vzdělávacích institucí C. Höschl.
Konkrétně vypadá situace tak, že akreditační pracoviště nebude mít prostředky na výplatu mezd absolventa fakulty, který tu nikdy nebude ve stálém pracovním poměru a po určené době odejde. Mateřské pracoviště ho ale nebude platit za výkon povolání v době, kdy ho provozuje jinde. Na akreditačním pracovišti totiž nebude vykazovat body pro pojišťovnu, na mateřském nedostane výplatu, protože nebude stálým zaměstnancem. Přitom se s povinnou praxí počítá a minimální doba jejího trvání je čtyři roky, u některých oborů i šest let.
V této souvislosti popsal C. Höschl model používaný v USA, kde jsou vytvářeny tzv. „rezidentury“. Ty dostávají rozpočet, který mohou použít výhradně na vzdělávání. Z tohoto speciálního rozpočtu, který alokuje stát na vzdělávání lékařů, jsou jim vypláceny mzdy po celou dobu povinné praktické přípravy. Jakmile skončí, je absolvent placen tam, kde pracuje.
Uvedené nedůslednosti tak mají podle C. Höschla jeden zajímavý důsledek: „O novém zákonu se neustále mluví jako o návrhu zákona a nikdo si nevšiml toho, že vstoupil v platnost 2. dubna, protože se vůbec neuskutečňuje, není implementován a ani být nemůže. Nikdo ho nerespektuje, protože není nikdo, kdo by ho financoval, a není ani určeno jak.“
Kdo rozhodl?
Odborné společnosti od začátku zákon připomínkovaly, ale hlas kvalifikovaných odborníků nebyl při jeho formulaci brán v potaz (k dispozici je i dopis předsedy ČLS JEP prof. Jaroslava Blahoše, adresovaný v této souvislosti zákonodárcům). Rada ČLA si jako první úkol stanovila dopátrat se na ministerstvu zdravotnictví, kdo je autorem dnes platné verze zákona. Neuspěla. Přitom ale není nikdo, kdo by s existencí 83 oborů souhlasil. Vedoucí představitelé všech současných oborů jsou také členy ČLA a jejich konsensus je jasný. Kdo tedy rozhodl?
ČLA uzavřela své stanovisko výzvou, aby současná kritika zákona vyburcovala příslušné subjekty k návrhu novely, která by se týkala změn nepřijatelné podoby přílohy. Především seznam oborů by měl vycházet z přirozených podmínek a potřeb praxe u nás, nikoli z různých zvykových, mocenských nebo osobních důvodů. Směrem k ministerstvu zdravotnictví je třeba vyvinout iniciativu k celostátně založenému financování specializační přípravy, aby byl zákon uskutečnitelný. Zástupci ČLA v této souvislosti upozornili na to, že nejde o partikulární zájmy nebo tlak na zvýšení rozpočtu, ale o požadavek redistribuce peněz, které patrně v systému na vzdělávání jsou, pouze je třeba přeorientovat je tak, aby odpovídaly současné struktuře zákona. Pokud se tak nestane, není možné ho uplatnit.
Jaroslava Sladká,
foto Vladimír Brada |
