Kdyby nešlo o tak závažné skutečnosti, dalo by se říci, že euthanasie je vděčné téma. Dá se na něm donekonečna vybrušovat argumentační technika, ať už mluvčí zastává jakékoli stanovisko. I když se zdá, že k této otázce je těžké říci něco nového, diskuse, kterou za účasti předních osobností české medicíny minulý týden pořádala Česká lékařská akademie, přesto přinesla některé neotřelé pohledy.
Přerušení umělé výživy v případě Američanky Terry Schiavo nebo cesta českého paraplegika do Švýcarska za smrtelnou dávkou léků. Podobné podněty pravidelně vedou k mediální smršti článků na téma euthanasie. Zdá se, že ani záplava takto zaměřených textů nevede k tomu, aby se tato debata ve veřejném prostoru někam posunula. V médiích proti sobě stojí dva jasně vymezené tábory, jeden říká ano, druhý ne. První se odvolává na Chartu lidských práv, druhý na Hippokratovu přísahu a Desatero. Diskuse organizovaná Českou lékařskou akademií, která 13. února proběhla v pražském Lékařském domě, nabídla jemnější odstínění tohoto problému.
Úvodní slovo měl prof. MUDr. Vladimír Beneš starší, DrSc., který se pokusil o vymezení základních pojmů, aby všichni v sále sdíleli stejné významy slov. Připomněl také některá důležitá historická východiska. Mimo jiné citoval papeže Pia XII., který v roce 1956 řekl: „Pro církev je člověk člověkem jen tehdy, pokud je schopen komunikovat s lidmi a Bohem.“ Toto papežovo stanovisko však později upravily další encykliky. „Z pohledu církve lze hájit názor, že ve stavu, ze kterého zjevně není návratu, existuje právo odmítnout léčbu. Tento pasivní postoj k terapii je obhajitelný, není obhajitelný aktivní postup přímo směřující ke smrti,“ komentoval sociolog a teolog prof. PhDr. Tomáš Halík, Th.D.
Právě možnost odmítnout marnou léčbu se stala jedním z výrazných témat diskusního večera.
„Pokud se k debatě o euthanasii vrátíme za dva roky, pravděpodobně se nic nestane. Mnohem aktivněji bychom se ale měli zajímat o takové termíny, jako je přerušení nebo nenasazení léčby, která je zcela zjevně neúčinná. To je problém velice aktuální už dnes a téměř v každé nemocnici,“ řekl předseda České společnosti anesteziologie, resuscitace a intenzivní medicíny ČLS JEP prof. MUDr. Karel Cvachovec, CSc.
Prof. MUDr. Marta Munzarová, CSc., vyučující lékařskou etiku na LF Masarykovy univerzity v Brně uvedla, že pokud lékař ve své bezmocnosti ustoupí před vítězstvím smrti, je to chvályhodné a zcela v souladu s lékařskou etikou. „Znamená to ustoupit od všech mimořádných, byť dostupných prostředků, které by vedly jen k protahovanému umírání,“ dodala.
Svědomí a obava ze soudních sporů
Velmi často zde nejde jen o svědomí lékaře, ale také o tlak společnosti. To čerstvým příkladem z praxe doložil prof. MUDr. Pavel Pafko, DrSc.: „Včera k nám přivezli z domova důchodců 84letou pacientku, obézní, s krvácením do zažívacího traktu v důsledku prasklého duodenálního vředu. Paní byla somnolentní, prakticky nevěděla, kde je. Krvácení jsme za pomoci endoskopické kontroly zastavili svorkou, ale bylo jasné, že v krátké době začne krvácet znovu. Kolegové se ptali, co dál. Řekl jsem neoperovat, když dojde ke krvácení, nepodávat žádné krevní přípravky. Bylo jasné, že pro tuto pacientku by operační zákrok znamenal jen další bolest a trápení. Plně ale chápu kolegy, kteří by ji operovali jen kvůli obavě, aby nebyli později třeba příbuznými napadnuti že, neudělali všechno,“ uvedl P. Pafko.
Rozhodnutí omezit léčbu je podle něj zcela v kompetenci lékaře. „Společnost si mnohdy ani neuvědomuje, jakou nám dává důvěru. Na čekací listině pro transplantaci plic je nyní padesát lidí. Ročně máme deset až dvanáct vhodných plic. Tento nepoměr má jasný důsledek – jedni dostanou šanci, ostatní se udusí. Odpovědnost rozhodnout, kdo bude příjemcem konkrétního orgánu, už já jako lékař mám. Není tedy důvod, proč bych neměl rozhodovat o ukončení terapie, která pacienta jen zbytečně zatěžuje,“ soudí prof. Pafko. „Někdy jen lékař ví, kde přesně se tomto na tenkém ledě pohybuje. Příkladem může být pacient s karcinomem peritonea. Tvoří se u něj ascites, který punktujeme. Každému snadno vysvětlím, že to dělám, proto, že se tím pacientovi uleví, především od dušnosti. Zároveň ale vím, že každou punkcí urychluji smrt, protože přispívám k rozvratu vnitřního prostředí,“ řekl prof. Pafko.
„Takový postup není v rozporu s posledními stanovisky Světové asociace lékařů, protože ta nyní akcentuje důstojnost života i před jeho délkou,“ řekl v této souvislosti psychiatr prof. MUDr. Cyril Höschl, DrSc.
